Proč se první vozy stavěly ze dřeva a jaké dřeviny volili koláři?

Dřevo bylo po staletí jediný materiál, ze kterého se dal vůz postavit ručním nářadím, opravit na cestě a který zároveň pružil na kamenitých cestách. Koláři neřezali kolo z jednoho druhu. Na každou část vybírali dřevinu podle toho, jaké namáhání ji čeká, a jejich znalost by obstála i dnes.

Kolář a kovář: dvě řemesla na jednom kole

Dřevěné kolo vyrobil kolář, železnou obruč na něj nasadil kovář. Obruč se rozžhavila, nasadila na kolo a polila vodou. Při chladnutí se smrštila a stáhla dřevěné díly k sobě tak pevně, že kolo drželo bez lepidla. Proto se v obcích kovárny a kolárny často nacházely blízko sebe.

Tři části kola a tři různé dřeviny

Střed kola, kterému se říká hlava, musí odolat tomu, že do něj jsou zapuštěné všechny špice, a nesmí se rozštípnout. Koláři na něj volili jilm, jehož propletená vlákna se štípou velmi špatně. Někde se používal i dub nebo jasan.

Špice, tedy paprsky kola, nesou zatížení a musí být pevné a pružné zároveň. Typicky se dělaly z dubu, který vydrží vlhko, nebo z jasanu, který je pružnější.

Loukotě tvoří obvod kola, oblouky spojené do kruhu. Vyráběly se z jasanu, buku nebo dubu, podle toho, co bylo v okolí dostupné.

Vůz jako celek

Oj, kterou se vůz připojoval k potahu, musela snést tah i nárazy, proto byla z jasanu nebo z mladého rovného dubu. Korba a žebřiny se stavěly z lehčích dřev, často ze smrku nebo borovice. Osy byly zprvu dřevěné a mazaly se kolomazí, později se nahrazovaly železnými.

Celý vůz byl stavebnice. Prasklou špici nebo loukoť vyměnil kolář za pár hodin a zbytek vozu sloužil dál.

Lišily se i vozy samotné. Selský žebřiňák na seno potřeboval dlouhou lehkou korbu, fůra na kámen nebo dřevo z lesa naopak silné osy a mohutná kola. Sváteční bryčky a kočáry měly kola štíhlejší, s víc špicemi a pečlivě začištěné. Kolář proto vybíral dřevo i podle toho, pro koho vůz staví a co bude vozit.

Dřevo pokračovalo i v prvních automobilech

První automobily na přelomu 19. a 20. století vycházely z kočárů, a tak převzaly i jejich materiál. Kola se zpočátku dělala dřevěná, se špicemi jako u bryček. Karoserie měly dřevěnou kostru, na kterou se připevnil plech, a tato technika se u některých vozidel držela ještě desítky let. Dřevěné nosné prvky měla i řada raných letadel.

Ocel dřevo vytlačila postupně, s rozvojem lisování plechu a sériové výroby, kdy byl tvarovaný plech rychlejší a přesnější.

Proč právě dřevo

Dřevo bylo dostupné všude a dalo se obrábět sekerou, pořízem a dlátem. Je lehké vzhledem ke své pevnosti, tlumí otřesy a při přetížení se spíš ohne, než aby se okamžitě zlomilo. Kolář navíc věděl, že dobře vysušené dřevo z kmene pokáceného v zimě vydrží déle. Suché dřevo se proto skladovalo i několik let dopředu.

Nevýhodou byla citlivost na vlhkost a opotřebení. Kola se po zimě musela kontrolovat a obruče znovu stahovat, protože dřevo sesychalo.

Kde to vidět dnes

Historické vozy, kočáry a nářadí kolářů ukazují technická a regionální muzea a skanzeny. Ve skanzenech lidové architektury se v sezóně občas předvádějí tradiční řemesla, včetně kolářství. Pro restaurování historických vozů se dodnes hledají řemeslníci, kteří ovládají staré postupy.

Můj tip: Na výlet do skanzenu bych vyrazila v den, kdy se předvádějí řemesla, a dětem bych předem ukázala obrázek dřevěného kola s popisem částí. Pak sami poznají hlavu, špice i loukotě a otázky se jim budou vymýšlet samy. Termíny ukázek bývají zveřejněné v programu skanzenu.

Zdroje

  • Národní technické muzeum
  • Národní ústav lidové kultury

Publikováno: 23. 06. 2026

Kategorie: Dřevo